| KREYSON V KOSOVU 27-29.10.2008 |
| Sobota, 01 listopad 2008 | |||||||||||||
|
Je pondělí ráno. Do práce nemusím, jelikož mě čeká cesta s Kreysonem na jejich vystoupení do Kosova. Ráno začalo tak krásně, jak jen mohlo, přesto mám v sobě zvláštní pocit. Na jednu stranu se těším, na druhou stranu mám obavu, jestli všechno klapne, jak má. Ať cesta, tak koncert, rozhovor, pobyt,… ale nač stahovat gatě, když brod je ještě daleko, říkám si. Je půl deváté, tak se ještě podívám po Pardubicích (Pardubicko, Kolínsko mám moc rád). Právě mi volal Elann, že už je na letišti. Ten kluk je nějak nedočkavej, říkám si, ale někdo musí omrknout terén. Dáváme si sraz po desáté hodině u Hypernovy. Ještě kontroluji baterky, kameru, mobil, pas a pak se vydávám směr Hypernova, kde už se potkávám s Elannem a valíme na letiště.
Jsme na letišti. Souběžně se mnou a Elannem dorazili kluci s bezva náladou. Probíhají nezbytné telefonáty, což vypadalo trochu komicky, když se před bránou procházel Bartoň, Adámek a Markvart s telefonem u ucha a po 5-ti minutách zas za bránou Láďa, Reddy a zase Bartoň. Proběhla ochutnávka meruňkovice s konstatováním, že bude asi málo, jelikož půl litru padlo během pár minut. Reddy má strach z letadla a tady se ukázalo, že není nad kamarády. Zdenál prohlásil: „Dnes specielně pro Vás vystoupí jako první Reddy a vyhodíme ho z letadla. To kdybychom byli moc těžcí“. No, sranda je a to je hlavní. A je tu povel jet k celnímu na odbavení aparatury. Prolustrovali hlavně Luďka a jeho basy, tak se divil. Asi prej připomínaj velikostí spíš kulomet. Láďa jen prohodil, že to je spíš díky jeho hlavě
Pak se jelo na odbavení (osobní), ale co by to bylo za cestu, kdyby probíhala v pohodě. Paní, co nás měla na starosti se v buse zeptala, jestli máme pasy. Všichni že jo, jen Láďa vykřikl: „Já ne, já ho mám v tašce v letadle!“ Pro ostatní členy to byl samozřejmě důvod k salvě smíchu. Tak Láďa šupajdil po ploše k letadlu. Nutno říct, že jsem si pro pas do letadla také běžel, naštěstí včas, jinak bych dopadl jako Láďa. Při odbavení se muselo odložit vše kovové a když se Luděk zeptal, jestli i titanové brejle, nebylo o čem mluvit
No a je tu start. Letadlo se odlepilo od Pardubického letiště a kluci už načali další půllitrovku, tentokrát hruškovice. Jo, asi aby jim nezalehlo v uších. Poletíme prý tři hodiny. Po několika minutách letu nám bylo oznámeno, že máme chodit po jednom do pilotní kabiny, že jsou na dohled Alpy. Jako první se rozběhl zuřivý reportér Jirka Markvart, který kabinu obsadil skoro na dobro a ostatní pustil jen na krajíček. On a kamera zaplnili kabinu a ostatní neměli šanci se tam nějak propasovat. Piloti asi nechápali, jelikož je stále přesvědčoval, aby se mu podívali do objektivu a oni ho zase stále marně přesvědčovali, že toto opravdu nemohou. Nakonec Jirka pochopil, odešel a my jsme si konečně přišli na své
Je 16.00 hod a letíme právě nad Sarajevem. Říkám si, u kluků je nějak ticho. Beru kameru a jdu zjistit, co se děje. Naskýtá se mi úžasný pohled, každý z nich spí jako mimino. Ovšem každý z nich zaujímal svůj osobitý způsob při hledání vhodné polohy ke spánku na nepohodlných sedačkách. Elann fotí, já točím. Pak se kluci budí a pohledy jsou to různé. Náhle pilot stáčí letadlo prudce doprava, takže ze stolků padá vše, co na nich je, málem i Jirka Markvart A pomalu jdeme na přistání. Je 16.10 hod a musíme se připoutat. Od vedle se ozývá smích. Je asi těžké klukům vysvětlit po dvou lahvích slivky, co se po nich chce. Ale nakonec jsou všichni připoutání, tak jdeme na to a sedáme. Přivítal nás Kamil Vícha a společně s vojákama nás odvedli k autobusu. Ani bágly nemáme, všechno zůstalo v letadle. Když jsem viděl, jak zacházejí při vykládce s báglama, bude zázrak, jestli se aparatura a osobní věci k nám dostanou v pořádku. Přál bych Vám vidět výraz Reddyho a Zdenála. Zoufalejší lidi jste asi ještě neviděli. Luděk to jen suše okomentoval „Já už se taky takhle několikrát loučil. Tak udělejte čelem vzad k autobusu a lučte se.“ A je tu pasovka. Posbírali nám pasy a čekáme, jestli nám alespoň ty vrátí. Skoro padají sázky, kdo bude nežádoucí a pas mu nevrátí. V autobuse nám bylo oznámeno, že se nesmí točit. A první, co Jiří Markvart udělal bylo, že vzal kameru a točil a točil a točil… Jo, zakažte Kreysonu něco, to prostě nejde! Z autobusu na letištní ploše procházíme letištní halou, před kterou nás čeká autobus, který nás odveze na základnu. Vojáci nosili do autobusu kytary a jeden z vojáků řekl: „Čí je to verk?“ Ozvala se salva smíchu, protože Reddy si na kytaře hodně zakládá. Jede s námi voják se samopalem a Luděk se ho ptá: „Máte to zajištěný, aby na nás cestou nepršelo?“ (smích) Doprovází nás sirény a majáky a Láďa říká: „To je, aby věděli, kam střílet.“ A Reddy dodává: „Tam mají napsáno, střílejte o 500 metrů dál.“ Projíždíme vesnicemi, kde je spousta restaurací, které vypadají luxusně a spousta rozestavěných domů, na kterých se i přes tmu a pokročilou hodinu stále pracuje, při umělém osvětlení. A Zdenál oznámí památnou větu: „Hele, to jsou Kosovští Vietnamci!“ (mimochodem, padala různá spojení a slova… další perličkou bylo Reddyho slovo KUŘATONOSIČ) Jsme poblíž základny, kterou vidíme osvětlenou v dálce na kopci, pár kilometrů před námi. Bohužel se nám kousek před základnou rozbil autobus, ale šikovní kluci vojenský to během pár minut dali do kupy, takže se mohlo pokračovat v cestě.
A už nás vítá základna. Projíždíme bránou a na plotě je víc ostnatého drátu, než v Terezíně. Vystupujeme z autobusu a je vidět, že vojna je vojna. Ihned rozkazy kam jít, kde a kdy se sejdeme, na ubytování a umytí je 15 minut. Jsme ubytováni v příjemných pokojích, v každém dvě palandy a hlavně teplo. Ukládáme věci a jdeme na večeři. Jídelna je velmi útulná, čistá a obložená dřevem. K večeři je výborný gulášek s kolínkama, který si kluci pochvalují a jelikož je půl osmé, díváme se na zprávy. Jo, Novu a všechny naše programy tu chytají, takže víme, co se u nás od rána odehrálo. Po večeři se přesouváme na školení o bezpečnosti na základně. Není dlouhé, ale únava je znát, proto si většina po jeho skončení dává u baru silnou kávu. Debatí se na balkoně o muzice a vlastně o všem možném. Když je dopito, přecházíme do „hangáru“, kde už je na podiu aparatura. Jo, kluci vojenský jsou rychlí. Kapela se nemůže dočkat, až si vyzkouší pár kousků a zahrají pár věcí. A je to tady, kluci zkouší a jde jim to i přes nápor kořaličky a pokročilou hodinu docela dobře. Zazněla skladba „Není marné žít“, což mě osobně moc potěšilo, protože ji mám rád. Dále zahráli „Snad odpustíš“ a „Ztracenou archu“. No, nechceme rušit noční klid, takže se všichni odebíráme do hajan. V duchu si tak říkám, že zítra musím spáchat s Láďou ten rozhovor, ale při tom fofru tady, no, nevím, nevím. Snad zítra dopoledne si trochu času najde. Končí tak první den, kdy jsme v deset ráno dorazili na letiště v Pardubicích a zastavili se až teď, v jedenáct hodin večer. Ale byl to nevšední den, plný dobrý nálady a krásných a zvláštních zážitků. Uvidíme, co přinese den zítřejší.
A je tu ráno, 28. 10. 2008, 7.00 hod. U nás je státní svátek, takže mají lidičky volno, my se ale chystáme pracovat. Nejdříve ale odcházíme na snídani a já si říkám, že hned poté odchytím Láďu k tomu rozhovoru. Kluci půjdou asi zkontrolovat nástroje a aparaturu do hangáru a myslím, že proběhne další zvuková zkouška. Noc byla dost chladná, a to i v našem pokoji uvnitř ubytovny, protože abychom jsme si mohli nabít foťák a kameru, tak jsme museli vypnout topení, které jsme pak zapomněli zapnout. Jo, bylo to krutý, já a Elann jsme totálně vymrzli. Vedle nás v pokoji navíc nějakej dřevorubec dávil medvědy. Bohužel celou noc, tak jsme toho moc nenaspali, ale Reddy bude vyspinkanej určitě do růžova
Jsme po vydatné snídani, na výběr bylo od šunky, sýrů, másla, džemu až po pomazánky, vejce, papriky, rajčata, koblihy, koláče,… No prostě, co hrdlo ráčilo. Po snídani jsme poseděli za jídelnou, kde opět nebyla nouze o zábavu. Pod Luďkem praskla židle! Nejdříve se ozvalo „křup“, pak Luděk vytřeštil oči a po vteřině, kterou se ještě držel, se pomalu i s židlí sunul k zemi. Na stole v tu chvíli bylo pět káv a několik limonád, které se rychlostí blesku přesunuly na můj foťák a mojí kameru. Zřejmě někdo hodně sladil, protože jsem se pak dlouho nemohl od kamery odlepit. Každopádně Luděk přistál pomalu a elegantně. Povídali jsme si s vojáky o zbraních a o životě na základně. Ti pak odešli na nástup a my se odebrali do ubytovny. Tam ještě, ač bylo půl jedenácté dopoledne sladce spinkali Jirka a Reddy. Jo, to je život... Pomalu se budí a dostávají do života. Po Láďovi stále ani vidu, ani slechu a tak se odcházíme podívat na nástup. Po deseti minutách jdeme zkontrolovat halu a omrknout místo činu před akcí. Venku zuří vážná hudba, až je mi trochu líto vojáků, kteří stojí v mundůrech na sluníčku, na kterém je minimálně 18°C a z kterého my zdárně prcháme. Ale je státní svátek a poslouchat se musí, takže i oni museli stát. Je 11.45 hod a blíží se čas oběda. Má být dršťková a knedlo-zelo-vepřo, jak Jarda Bartoň prý zjistil, tak uvidíme. S Elannem jsme šli pomalu napřed do jídelny, ale když jsme viděli ty davy, co se tam ženou z nástupu, tak jsme usoudili, že asi bude plno a tak jsme se raději vydali omrknout psinec. A hele, koho tam nepotkáme, jo Láďu. Mělo nás napadnout dřív, že bude asi tam. Kluci – psovodi nám nabídli kafíčko, skvěle jsme pokecali o všem možném, o jejich práci se psy, které učí vyhledávat zbraně, drogy, atd. U psovodů jsme narazili i na jednu sympatickou krásnou černovlásku, která nás překvapila svými znalostmi o výbušninách. Dostali jsme soukromé školení o drogách, trhavinách, o specielně vycvičených psech na vyhledávání těchto věcí. No a pomalu jsme se i s nimi sbírali na oběd. Oběd byl mňam, jen bohužel zelí už na nás tolik nezbylo. Ale i přes to jsme se zdlábli skvěle. Láďa najednou zavelel: „Hany, jdeme na ten rozhovor, máme ještě práci.“ Je čtvrt na pět a za chvíli se do Ládi pustím. Myslím, že to bude na dlouho, protože otázek mám poměrně dost za ten rok a kousek od posledního rozhovoru. Je 18:00 hod a Láďa se má dostavit na zvukovku, takže rozhovor, který trvá už bez mála dvě hodiny přerušujeme. Ze zvukovky ještě odcházíme na kus řeči k psovodům, kterým Láďa slíbil, že se u nich ještě staví.
Opět se dobře bavíme, ale je čas dokončit z¨rozhovor a tak se Láďa zvedá a říká: „Jdeme na to!“ Rozhovor se chýlí ke konci a já koukám na hodinky a čas mě zaráží. Je 19.30 hod a kluci se už pomalu chystají do haly, jelikož koncert za 30 minut začíná. V rychlosti s Láďou probírají nezbytné detaily vystoupení a my pomalu dokončujeme rozhovor. Já balím kameru, stativ a jdeme s Elannem, který zatím odpočíval na pokoji také do haly. Tam už se scházejí vojáci a vojandy a hlediště se začíná zaplňovat. Je pět minut po dvacáté a ozývá se INTRO. Musím říct, že od prvního tónu bylo vše naprosto perfektní. Zvuk, světla, kapela i atmosféra pod pódiem. Láďa komunikoval s vojáky, kteří byli naprosto unešeni a bylo znát, že to jsou opravdu vojáci. Jejich hlasy byli slyšet tak jako na přísaze, jasně a hlasitě. Zdendovi u skladby „Kriminál“ praskla blána na bubnu, ale to ani tolik nevadilo, jelikož je to profík a měl vedle sebe v záloze další. Sice nenazvučený, ale skladbu na něj bez jakýchkoliv problémů dohrál. Následoval unpluge set, během kterého si Zdeny buben opravil. V tomto setu hrál Reddy s Láďou hlavně na přání. Kamil Vícha věnoval skladbu „Scházíš mi“ všem vojákům, kteří se už z misí nikdy nevrátí, jelikož zahynuli. Byl to hodně silný a emotivní okamžik, doplněný o velký potlesk, který patřil všem. Pak Láďa dodal pár slov: „Já si myslím, že je to úžasný, když se člověk usmívá, a sranda končí, kdy jeho život končí. A doufám, že tato píseň bude slyšet tak daleko, že nás uslyšej, ale Kamil se o to postará, neboť on ten dar dostal od pána. Nechť tedy zazní a nechť nás uslyší, protože tato píseň je opravdu pro všechny, kteří se opravdu nevrátili. A nejen odtud, ale i s Afghánistánu a ze všech těch míst, kde je daleko větší průvan, než je tady. A myslím si, že by měli radost, kdybychom jim poděkovali za to, co tady pro tu planetu udělali pro dobro s úsměvem.“ A zazněla skladba Scházíš mi. Poté přišel na řadu zase bigbít. Všechny ruce byly nahoře a atmoška byla strhující. Pomalu se chýlil závěr koncertu. Kluci skončili, ale vojákům to bylo málo, tak si je zavolali zpátky skandováním jediných slov „HEAVY METAL“. Zdenál vyběhl na podium a vystřihl solo, při kterém se tajil dech. Úžasný, rychlý a bezchybný. Když řeknu, že jednu chvíli jsem neviděl paličky, díky rychlosti jakou se pohybovali, tak vůbec nepřeháním. (mimochodem když mi pak Zdenál řekl, hany jsem pomalej, musím ještě cvičit, tak jsem nechápal
Probouzím se v půl šesté, chvíli se převaluji v posteli a pak vyrážím do společenské místnosti kouknout na televizi. Všichni kolem mě zdárně spí. Okolo místnosti vidím přes okno procházet Reddyho. Ač kráčí, tak přesto asi ještě spí. Ptá se, kde jsou WC. Radil jsem mu jako GPS navigace, ač to bylo na konci chodby vpravo. První dveře byly dámy, ale Reddy viděl na druhých nakresleného panáčka, takže trefil správně. Prostě sranda už od rána
Cesta na letiště je sice jen 35 km dlouhá, nicméně jedeme hodinu a čtvrt. Kolona musí jet 50 km / hod a silnice občas nic moc. Při odjezdu nám mávala celá základna a cestou nám mávali i místní obyvatelé. To jsme ještě netušili, co nás čeká na letišti. Proběhlo odbavení, pak nám bylo oznámeno, že naše letadla který nás mají dopravit domů, mají zpoždění, protože u nás je šílená mlha a nebylo možné odstartovat. Proto přiletí s jeden a půl hodinovým zpožděním. Když jsme je uviděli, měli jsme hned lepší náladu, že jsou konečně tu. Ale další sprcha přišla v podobě zprávy, že Česká republika zatím nepřijímá žádné lety kvůli nepříznivému počasí a husté mlze, tak musíme čekat. Na letišti jsme nedobrovolně strávili celkem pět hodin. Celou dobu nás doprovází Kamil Vícha, na jehož pozvání Kreyson vlastně do Kosova dorazil a směl zahrát. A je tu dobrá zpráva, dočkali jsme se a konečně můžeme jít k letadlům. Start proběhl bez potíží a nahoře se zdálo počasí krásné. A také bylo, modré nebe, úžasné mraky a pod námi rozeseté vesničky. Ale nad ČR jen mlha a přidala se i tma, která padala šíleně rychle. Přistáni i přesto proběhlo hladce, za což pilotům patří dík a slova obdivu.
Všichni jsme byli unavení a tak jsme v letadle spíš odpočívali. Po přistání jsme se přesunuli do autobusů, ale z letadel klukům začali na déšť vykládat bedny s aparátem, zvukem a světlama. A věřte, že lilo jako z konve. Šli jsme proto pomoct nakládat. A jelo se konečně na pasovou kontrolu, tou jsme prošli a to martýrium jsme měli konečně za sebou. Pomalu jsme se rozjížděli každý ke svým domovům. Celý tři dny byly nezapomenutelný. Atmosféra, která vládla na celý základně, atmosféra při koncertě, ….. ocitli jsme se na chvíli v jiným světě. A to doslova. Tímto zdravíme všechny vojáky, i krásné vojandy na základně 13. kontingentu Šajkovac. Bylo nám s váma moc fajn. Vraťte se všichni v pořádku a ve zdraví domu. Hodně štěstí.
hany1
Play list: Kreyson, Archa, Skalp, Kriminál, Poslední den jsi má (unpl.), Scházíš mi (unpl.), Vzdálená (unpl.), Zlatokop (unpl.), Já chci se ptát těch králů, Snad odpustíš, Upíří láska, Zůstaň na kolenou, Čarovná noc, Solo bicí, Anděl na útěku, Jsou rána, Fade out.
Email this
Hits: 3073 Comments (10)
MAROS
:
|
|||||||||||||
. Pak se auta hnula směr letadla. Já a Elann jsme chtěli nastoupit ke klukům, ale nebylo místo. Vypravili jsme se tam teda pěšky s tím, že je to přeci kousek. Po 100 metrech přifrčela vojenská policie jako z akčního filmu a začal výslech. No, zatrnulo nám. Ale vše se vysvětlilo a nakonec jsme se tam dostali v pohodě. Pohled na letadla v nás vyvolával různé pocity. Někdo žertoval, skoro všici a někdo ne, že, Reddy 
) Přišel na řadu první přídavek.Po prvním přídavku kluci sklidili potlesk na otevřené scéně a publikum si je vyvolalo na podium podruhé skandováním „KREYSON, KREYSON, KREYSON…“ . Láďa řekl, že se již delší dobu nestalo, aby přidávali podruhé, ale vzhledem k tomu, jak to mají tito vojáci daleko domů, to udělal rád. Tentokrát přidali dvě skladby, s čímž nepočítal ani Jarda Bartoň, který již po první skladbě sundával kytaru. Kluci se poklonili, rozloučili a za velikého nekončícího skandování a potlesku toto nezapomenutelné vystoupení skončilo. Po koncertě následovali podpisy, focení a musela se sbalit technika a aparatura, jelikož ráno v 8.15 hod máme sraz a odjezd na letiště. Já s Ládíkem jsme se vydali do jídelny na pozdní večeři, kterou jsme díky rozhovoru nestilhli a pak za pejskama, kam to Láďu často hodně táhlo. Vyprávělo se a bylo zase fajn. Po krátkém čase dorazil Elann, v závěsu za ním zbytek naší výpravy. Únava je ale veliká, tak Kamil, já, Láďa a Jarda odcházíme spát. Přece jen nejsme zvyklí ponocovat. Ostatní dorazili do pokojů zhruba hodinu po nás. Dnešní den byl plný zážitků a radostných chvil. Uvidíme, co přinese ten zítřejší, kdy nás čeká návrat domů. Je půl druhé ráno.
|
... Brašule nádhernej report, díky! Už se moc těším na plzeň až se zase všichni potkáme a pokecáme, tak zatím GOOD LUCK!!!  |
|
Soňa
:
|
... Úžasný report. Úžasné prožitky. Nádherně popsáno. Nezbývá než říci: DĚKUJI ZA NÁ  HERNĚ ODVEDENOU PRÁCI a UŽ SE TĚŠÍM NA REPORT PŘÍŠTÍ..... |
|
hany1
:
|
... Díky díky díky za slova chvály.  Jsem rád, že jsem vám mohl tu atmosféru zprostředkovat tak detailně a podrobně, jak to jen šlo a jestli se mi to povedlo, tak mě to těší dvojnásob.  Jen se holt trochu víc muselo číst  |
|
| < Prev | Next > |
|---|