Rozhovor s Ladislavem Křížkem pro Mladý svět, 18.4.1989

on 18 duben 1989

S Křížkem o funuse

 

Se zpěvákem Ladislavem Křížkem hovoří Roman Lipčík.

 


R.L. - Dá se vůbec nějakým právem mluvit o československém metalu ? Mě to připadá jako nesmysl, pro mě je metal jeden z žánrů nejovlivněnějších zahraničními vzory. Do jaké míry vůbec může být původní ?


L.K. - Řekneš-li, že československý heavy metal je nesmysl, nemůžu s tebou samozřejmě souhlasit, to bych vlastně nesouhlasil sám se sebou. Fakt je, že nám chybí poučující konfrontace. Má-li ale náš muzikant v sobě tolik síly, aby si zachoval svůj vlastní punc, a je -li v něm ještě cosi, co by ho předurčilo, aby měl šance i v zahraničí, pak je to jedna z věcí, která by tento problém mohla řešit. Zasáhne tak totiž publikum navyklé na určitou kvalitu a zachová přitom sám sebe. Nabídku západoněmeckého producenta natočit svou první LP ve spolupráci s ním jsem tedy samozřejmě velice přivítal. Doufám, že to naší scéně pomůže právě tímto posunem, v zahraničí to firma koupí, protože při zachování jejich rytmiky to pro ně bude mít právě ten zvláštní punc.
Jinak mám pocit, že udělat něco, co by vůbec nebylo ovlivněno zahraničním vzorem, není v metalu možné. Jeho odnože vyrostly většinou z obrovských měst, kde žijí milióny lidí, nikdo nikomu nic nedaruje, všechno je tam podrobeno spěchu, nevšímavosti. Vyrostly prostě z tamního způsobu života. Tento názor, taková zkušenost leze pomalu z každé kapely a to se nedá nahradit. Když pak slyším, že nějaký náš muzikant chce dělat styl Bon Jovi, tak padám na zem. Originalita se nedá vytvořit ani najít, tu musíš mít v sobě. Buď se do její čisté podoby vyvineš, nebo ne.


R.L. - Když se pokusím shrnout: může tedy být náš metal originální ?


L.K. - Bezesporu ano. Jsou u nás kapely, z nichž by se dalo vykřesat něco, co by mělo třeba v NSR úspěch. Musel by je však vzít do ruky dobrý producent, který by jim poradil a vzal si je řádně do parády. Pod takovým vlivem natočil třeba Citron v NSR Radegasta a deska se celkem velice slušně prodává, a to nejen tam, ale i v dalších státech západní Evropy. Touto deskou jsem se v podstatě uvedl do povědomí hudební scény v NSR a na základě toho jsem dostal již několik nabídek ke spolupráci. Jedna je za mnou, byla to deska Running Wild - Death or Glory (Smrt či sláva), druhá přede mnou - skupina mladého Blackmoora. Myslím, že toto je ta pravá cesta, jak se dostat dál.


R.L. - Je tedy rozdíl mezi studiovou prací u nás a tam ?


L.K. - Určitě. Začnu naším producentem, jehož jméno je Jan Němec. V přístupu k práci je ten člověk absolutní nezmar. A všichni tam pracují naplno, takže to pak ani nejde snad jinak než vyprodukovat dobrou věc. Druhá alternativa prostě neexistuje. Nemůžeš-li něco zazpívat nebo zahrát, nikoho to nezajímá. Zatelefonují a za hodinu je tam někdo, kdo může. Takže i to, co téměř nejde, musí nakonec jít. Dobře hrát, to je tam zcela základní podmínka, samozřejmost.


R.L. - Má Citron na tamních trzích díky producentovi Němcovi naději na úspěšnou konkurenceschopnost ?


L.K. - I když Radegast byl druhá deska, kterou Citron v NSR natočil, teprve ona se prodávala v určujícím a směrodatném rozsahu. Takže je to vlastně teprve začátek. Rozhodující bude až třetí deska. Další věc je, že desky nestačí, spolu s nimi tam musí kapela jezdit a hrát, i to je důležitý faktor. Citron by měl vyjet začátkem prosince na čtrnáctidenní turné po NSR. Myslím si ale, že pod vedením člověka, jako je Němec taková šance existuje.


R.L. - Něco jsi už naznačil, když jsi mluvil o sólové desce, ale přece jen chci vědět víc - kam se budou nadále ubírat tvé kroky ?


L.K. - Nejlepší kombinací muzikantových vlastností je profesní dovednost s vlastním názorem, s cílevědomostí. Protože se Citron po zasažení mýtu Radegasta od mých cílů odklonil, chci jít cestou o níž jsem přesvědčený, že je pro mě ta správná. Citron prostě vyprodukoval písničky Svět patří nám a Uragán a tam já cítím, že už přestávám být svůj. Neříkám, leckomu se mohou líbit. Ale pracovat tím způsobem, že přijedu a přezpívám noty a to ve své domovské kapele…? Z titulu profesionála a závazků vůči kapele jsem je nemohl odmítnout, ale cesta tudy pro mne prostě nevede.


R.L. - Pokračuješ tedy v přitakávání tendencím, jež začaly už tím odchodem od Vitacitu ? Ten pro tebe ve své době přeci znamenal začátek přímé cesty za oslňujícím sluncem.


L.K. - Přestože Vitacit tehdy snad byl u nás to nejlepší, uvědomil jsem si v jeden okamžik, že u něj už nemám podmínky k tomu, abych rostl. Nebyly podmínky pro koncepční studiovou práci, nemluvě o práci v zahraničí. Vývoj by byl notně zpomalený a já bych ztratil moc času. Při přestupu k Citronu jsem samozřejmě nepočítal s tím, že bych jednou mohl mít svůj sólový projekt. Šel jsem tam proto, že ta cesta vedla určitě kupředu. Ostatně písničky Kráska a Radegast, Zase dál, Schůzka s Radochem, Valašský rok a další byly výsledkem souznění mého názoru s názorem Citronu. Tam jsem mohl být svůj. Teď se to však posouvá jinam a já se bojím, že bych zase dospěl do stadia, kdy bych se musel hledat, a to už nedopustím.


R.L. - Připadá mi to trochu jako sobecká chůze přes mrtvoly - Vitacit tě vynesl, v Citronu jsi se vzepjal…


L.K. - To bych neřekl. Vitacit mě nikam nevynesl. V něm došlo jen k vzácné jednotě té “silné pětky”, kdy po mém příchodu - i když to bylo v době už mnohaleté existence kapely - se vytvořil jasný a zřetelný názor, který mnozí okamžitě rozpoznali, počínaje Kocábem a konče porotou prvního Rockfestu. Každý za sebe tam byl tak dobrý muzikant, že dohromady to byl vynikající komplet. U Citronu bych mohl být dál, točit další desky, k tomu svoje sólové, a mohl bych být spokojen. Jenže necítím-li, že to jde skutečně ze mě, nechci.


R.L. - Na besedě, kterou jsme spolu měli v Kulturním domě Dopravních podniků, kde vedle tebe seděl i Miloš Doležal z Vitacitu, ti právě Miloš vytýkal, že jdeš vždy za lepším, zatímco on jde za svým srdcem. Je v tom základní rozpor, nebo se to dá skloubit “srdce” a “lepší” ?


L.K. - Odcházím-li někam, nemůžu jít přece s tím, že jdu do horšího. To by byl nesmyslný obchod. Příkladně návrat k Vitacitu by pro mě dnes byl krok zpátky. Vzhledem k tomu, že dnes je to kapela se svým názorem, zase bych přišel někam, kde bych mnohé viděl jinak než ostatní. A to už nechci. Chci mít před sebou jasnou cestu. Je to pro mě cesta jak za lepším, tak i za srdcem.


R.L. - A co lítost na adresu těch, od nichž odcházíš, tu necítíš ?


L.K. - Koncerty Vitacitu třeba v Praze na Barče zůstanou pro mě zážitky na celý život. Zároveň jsem ale tehdy cítil, že by v tu chvíli zvítězilo srdce nad rozumem, bylo by to sice krásný, ale že bych po čase odmítnutí nabídky Radima Pařízka asi litoval.
Takže jsem srdce musel potlačit. Jednoduchý to nebylo…, nevím, jak bych to řekl, to je, jako když se mluví o ženský, se kterou se rozcházíš.


R.L. - Jak jsi se cítil ty, bývalý metalový téměř undergrounďák, když jsi se ocitl až na samém vrcholu pop music - viz třeba Zlatý slavík, ale i statisícové náklady u Supraphonu atd.? O tom se Vitacitu mohlo a zatím stále může jen zdát ?


L.K. - Pravda je, že to přišlo tak rychle, že jsem si to ano řádně neuvědomil. Šel jsem do Citronu s tím, že chci dělat, jak nejlépe dovedu. Na Radegastovi jsem spolu s ostatními nechal kus duše. Tehdy jsem nepřemýšlel o tom, zda se prodá ve dvousettisícovém nákladu nebo zda budeme Zlatí slavíci. Můj prvořadý zájem byl prezentovat Citron i sebe co nejlíp.


R.L. - Nezpychnul jsi z toho všeho ?


L.K. - Člověk se mění a navíc není asi sám kompetentní k tomu, aby se posuzoval. Je možné, že se chovám jinak, než jsem se choval, ale nechtěl bych, aby si ať už muzikanti nebo máničky, pro které zpívám, mysleli, že jsem zpychnul. Tudy by pro mě určitě cesta nevedla. Chtěl bych zůstat jedním z těch, kteří jsou pod jevištěm o odtamtud mi podávají ruce.


R.L. - A ještě jeden druh pýchy: jsi pyšný na to, co umíš ?


L.K. - Jakmile si člověk přestane věřit, nic už nedokáže. Kdybych se cenil tak nízko, abych u Citronu zpíval, co se mi nelíbí, pak bych tam už zůstal.


R.L. - Co si myslíš o některých lidech u nás, které se nosí jako hvězdy? Nemáš pocit, že jsou možná slavnější, bohatší a doceněnější než ty ?


L.K. - Na to mám recept v jedné větě: Kdo chce být hvězdou, ať zůstane doma. Já to zkouším venku a tam tě hvězdných komplexů rychle zbaví.


R.L. - Co všechno podle tebe tvoří ten souhrn, z něhož se pak klube dokonalá metalová osobnost ? Nechci se ale bavit jen o cvočcích na kožených bundách a délce vlasů, tedy designu, který je jistě ovšem také podstatný, ale i o vnitřních vlohách, dispozicích.


L.K. - Na to zase na oplátku žádný recept neexistuje. Jisté je, že osobnost netvoří cvoky nebo kožené oblečení. Halford od Judas Priest vyjde na jeviště, nemá na sobě jediný cvoček a je to osobnost: tím, jak se do lidí podívá, co má v očích, jak zvedne ruku a tímhle jediným gestem lidi dostane. Na tom se musí dělat, a to roky. Z někoho se ani potom osobnost nestane, někdo však má základy, že je stačí jen dobudovat. Hlas je v tomhle komplexu jen jednou ze složek, vlastní názor je další z řady. Nejpodstatnější ale na růstu osobnosti je práce, práce a zas jen práce. Mluvím teď sice jako nějaký dělnický předák, ale je to tak. Jakmile přestaneš dělat a začneš jen těžit z toho, co bylo, obrátí se to proti tobě. Jednotlivostí, detailů je pak spousta, nemá smysl o nich mluvit o každém zvlášť, jistě tam patří i ten vnější design. Patří tam jistě i práce s publikem. To je úplná alchymie.
Na akcích, jako je třeba Zlatý slavík, kde nebylo zdaleka naše publikum, tam jsem se mohl nejvíc učit. A koupal jsem se v tom a bylo to určitě k dobru. Patří sem však i taková věc, kterou posluchač na koncertě nevidí, která je ale velice podstatná: práce s lidmi, ale ne už v sále, nýbrž s kolegy, se spoluhráči. Samozřejmě, že jsem v Citronu nespal, díval jsem se kolem sebe, jak zrovna tohle funguje, jak se jeden k druhému chová, jaký může být přístup kapelníka k muzikantům. Teď to totiž čeká mě. Udržet těch několik lidí v dobrém rozmaru pohromadě, to může mít na výsledek celé práce větší vliv než hlas, repertoár, názor i další věci, o kterých jsme mluvili.


R.L. - Narazil jsi na účinkování Citronu na koncertu Zlatých slavíků, tedy na prezentaci metalu na této akci. Svědčí to o jisté etablizaci tohoto žánru, která je v posledním čase i jinak dost zřetelná. Může této hudbě pomoci nebo je spíše ke škodě ?


L.K. - To je právě jedna z věcí, v nichž bych chtěl v tomhle malém státě, pokud to bude v mých silách, pokročit. Chtěl bych, aby bigbít měl i u nás takovou podporu, jakou má ve světě, a aby se nad tím nikdo nepozastavoval. Lidi, kteří tuhle hudbu hrají, tlumočí tímto svůj životní názor, své pocity. Jsou přece také odtud, žijí s námi. Tento žánr by měla přijmout celá, i nebigbítová společnost. Chtěl bych pak, aby takový bigbít byl co nejvíce na obrazovkách naší televize, aby se o něm psalo, aby přešel do povědomí celého národa jako něco přirozeného a ne jako nějaká výstřední anomálie.


R.L. - Neudělá se tak nakonec bigbítu spíš medvědí služba, bereme-li jako východisko naše poměry, televizní i jiné ?


L.K. - Pustíme-li se do toho, tak to musí být v takové podobě, aby se za to nikdo z nás nemusel stydět. Dostat se do televize, ano, proč taky ne, ale nebýt tam za čekatele - šup-šup, a další! Zvážit, do jakého programu jít, aby nás pak nenutili sponkovat si vlasy nebo houpat se na kruzích.


R.L. - Kde se podle tebe bere ona takzvaná, už příslovečná netolerantnost metalového publika ?


L.K. - Divím se, že zrovna ty se na to ptáš. Mně tuhle otázku před časem položili právě zase v televizi v rámci takové besedy o heavy metalu, já odpověděl a oni to pak vystřihli. Odpověděl jsem protiotázkou: co je to za toleranci od lidí, kteří právě takové otázky kladou a pozastavují se nad tím, co se to na té obrazovce děje, když tam náhodou nějaký metal vysílají, cože to je za lidi, oni mají dlouhé vlasy a mlátí hlavami, kde to jsme, to přece nepatří do naší společnosti, to nejsou naše děti, takhle jsme si je nevychovali, to jsou nebezpečné, cizí vlivy a nám se to nelíbí! A pak píší dopisy a jiní podobní, co je čtou a řídí se jimi. Takoví chtějí volat po toleranci? Jakou reakci pak od té druhé strany očekávají? V konečném součtu si pak nemyslím, že by metalové publikum bylo tak netolerantní jako ta druhá strana. Je mezi nimi mnoho takových, kteří tu svou rozkejvanou hlavu v pravý čas zastaví a poslechnou si třeba vážnou hudbu.


R.L. - Není ta intolerance mladých vyvolaná právě intolerancí starších ?


L.K. - Takhle ostře, jako reakci na reakci bych to neviděl. Mladí, ze kterých se ještě nedokázali vyvinout konzumenti jako z některých starších, celkem přirozeně tíhnou k tomu, co cítí. To není výraz negace, negace toho, co nechci, ale pozitivní tíhnutí k tomu, co se mi líbí.


R.L. - Náš žánrový trh a jeho dopad je značně úzký, nikdy neměl příležitost bezbřeze se rozlít jako třeba v USA, kde se dnes nedá mluvit o dominantním rockovém směru. U nás však poslední dva tři roky městem i venkovem vítězně kráčí i tvrdý bigbít a zatím válcuje vše, co mu stojí v cestě. Jak dlouho myslíš, že může tenhle vítězný pochod trvat ?


L.K. - Venku jsou od toho producenti, kteří stále vyciťují změny, které se chystají, a podle nich posunují a usměrňují své svěřence. Posloucháš-li některou tamější skupinu, jak hrála před třemi lety a jak hraje dnes, je tam znát značný posun. My jsme vždy pár let za nimi a tohoto jejich čichu také využíváme. Tím, že já se svou kapelou na to půjdeme vlastně z druhé strany, od nich, měli bychom se snad nějakých vážných omylů vyvarovat. Že by však zcela zanikl nebo jen sešel heavy metal jako takový, tomu nevěřím.


R.L. - O deskách jsi už částečně mluvil, to je ale jen část tvého chystaného projektu. Ten bude vypadat jak ?


L.K. - Nejdůležitější je samozřejmě LP deska. Bude jí předcházet singl, který bude natočený do konce roku a začátkem příštího roku by měl vyjít u nás. Velká deska potom bude natočena v příštím roce a jakmile se smíchá, vyjde do dvou měsíců v NSR. U nás by měla vyjít zcela určitě do konce roku 1990. Od jara budou koncerty se základním repertoárem z desky a s naší pětičlennou kapelou, která se bude jmenovat Kreison (tento název vznikl po konzultaci se západoněmeckým producentem - byla snaha, aby mohl fungovat venku, ale především u nás). /Pozn. M.: skutečně je v Mladém světě název kapely napsán s měkkým “i”/
Vedle nových věcí budou na koncertech znít i staré dobré písničky jako Drákula nebo Já chci se ptát těch králů, věci, na které nezapomenu, protože by to byla škoda. Že je hraje i Vitacit není na překážku, dobré věci jsou od toho, aby se hrály, a já na nich nechal kus sebe, takže mám na to i jakési právo. Vedle lidského i autorské, i když se pod ně Miloš Doležal klidně podepíše. Vrátím se i k některým starším věcem Citronu, které jsem hrával i s Vitacitem, jako Proklínám svůj osud nebo Iluze, ale i k ryze citronovským, jako byla Schůzka s Radochem nebo i Kráska a Radegast.


R.L. - A úplně nakonec - pro ty, kterým to není ještě zcela jasné, protože to naplno zatím ještě nezaznělo, a také proto, abych měl důvod pro titulek, na který jsem hrdý: odcházíš tedy nadobro od Citronu ?


L.K. - Ano, odcházím. 


View this photo set on Flickr